Jmenuji se Hanaa Alkhayyat. Pocházím z Bagdádu, Irák.
V Bagdádu jsem vystudovala vysokou uměleckou školou, něco jako zdejší UMPRUM. Kvůli špatné situaci v zemi, jsem se s dcerou odstěhovala nejprve do Egypta. Ani tam to ale nebylo moc bezpečně, tak jsme se rozhodly pro odjezd do Evropy.
Nejdříve jsme zamířili do Finska, kam nás však nepustili a poslali nás do České republiky. Kdysi jsme byly v Praze a měly jsme v pasech česká víza. Později jsme se dozvěděla, že nás nepustili do Finska kvůli „Dublinské úmluvě“.
Když jsme přicestovaly na letiště v Praze, hned nás s dcerou zavřeli. Strávily jsme týden ve věznici. Bylo to pro mě to nejhorší, co jsem kdy zažila.
Potom jsme byly v uprchlickém táboře u Brna. Byl to tábor uzavřeného typu. Nemohly jsme ven. Tam nás registrovali, vyšetřovali. Nejhorší byla nejistota, co se s námi bude dít dál. Přijela jsem s hendikepovanou sedmiletou dcerou. Musím říct, že pro děti v táboře alespoň organizovali hry, takže se dcera mohla zapojit. Ale lehké to nebylo.
Velkým problémem byla také čeština. Neuměla jsem řeč a ničemu jsem nerozuměla. Česky jazyk je pro nás strašně těžký. Ale začala jsem se učit už během pobytu v táboře.
Dnes bydlíme s dcerou v Praze. Dcera chodí do školy a já chodím na kurzy češtiny v Centru pro integraci cizinců, kde zároveň pracuji jako dobrovolník. Organizujeme každý druhy pátek v měsíci Dámský klub. Je to místo kde se setkávají maminky s dětmi z celého světa, pokaždé si něco uvaříme a hned se tady, v České republice, cítíme lépe. Mým snem je pokračovat v tom, co jsem vystudovala, učit děti výtvarnou výchovu nebo dávat přednášky o umění. Doufám, že se mi to podaří.