Gloria: Jsme Venezuelané. Já jsem pracovala v logistice, mám vysokoškolské vzdělání. Manžel je sochař.

Proč jsme odešli z Venezuely?
Z Venezuely jsme odešli, protože je tam strašný režim, komunistický režim, nedá se tam žít. Lidé se k sobě chovají hrozně, tam už nejde o názory, ale lidí mají hlad, nemají léky. Odešli jsme, když začali vyhrožovat našim dětem, že je zabijí.

Proč jsme si vybrali Českou republiku?
Českou republiku jsme si vybrali, protože můj tatínek je Čech, přišel do Venezuely, když mu byly asi 4 roky. Moje babička utekla do Venezuely paradoxně také před komunisty.
Já jsem vždycky snila o tom, podívat se do Česka. Jenom tak, jako turistka, už když jsem byla malá. To se mi nikdy nepovedlo. Až když jsme se rozhodli utéct, tak jsme chtěli radši do Česka, protože jsem získala v roce 2011 české občanství, a tak to bylo jednodušší než přijít někam úplně bez papírů. I když česky jsem neuměla a nikoho tu neznala.

Co nás překvapilo?
My jsme si to nějak představovali, ale je to něco jiného, představa a skutečnost. Byl to obrovský skok. Když jsme přišli do Prahy, bylo to prostě neuvěřitelné! Přišli jsme na jaře a byl mráz. My jsme věděli, že tady bude zima, ale tohle, to byla nepředstavitelná zima! A mého muže nejvíc překvapilo to umění kolem, architektura, historické budovy. Opravdu jsme si to město zamilovali. Je nádherné!
Nejtěžší bylo hned na začátku, že jsme měli sousedku, která opravdu nesnášela cizince. Bydleli jsme ve čtvrtém patře bez výtahu, a tak jsme se jí nemohli vždycky vyhnout, děti se jí bály, protože používala opravdu hodně, hodně ošklivé výrazy. A nebyla to jenom slova, zhoršovalo se to, pak nám zvonila v noci u dveří a křičela a sprostě nadávala, ona asi měla problémy s alkoholem, opakovalo se to několik nocí, no a pak jsme si řekli, že se musíme přestěhovat. Tak to bylo několik prvních měsíců. Ale nakonec jsme se přestěhovali. Máme teď skvělého majitele bytu a skvělé sousedy, scházíme se, pořádáme společné akce, třeba něco uvaříme a podělíme se o to, jsou tam lidé i z jiných zemí, třeba z Ukrajiny, máme psa a kočku a jsme opravdu šťastní.

Čím se živíme?
Hned, když jsme přijeli, měsíc po příjezdu jsem našla práci, umývala jsem nádobí v restauraci za 80 korun na hodinu. Někdy to bylo i 14 hodin denně, někdy zase jen 5. Pak jsem pracovala v hotelu a teď uklízím několik bytů přes den a školu večer nebo spíš v noci a manžel mi pomáhá. On má zdravotní problémy, tak nemůže dělat úplně všechno, např. nosit těžké věci, ale nějak si poradíme. Manžel je sochař, taky vyrábí papírové sochy, piňatas, pro různé příležitosti, oslavy a svátky, ve Venezuele se používají při narozeninách, ale třeba v Mexiku mají „piňatas“ na svatbách i o vánočních oslavách. Takže šetříme peníze, chtěli bychom si časem založit nějakou maličkou firmu.

Jak se cítíme a jak se učíme?
Teď jsme opravdu hrozně šťastní. Já jsem tedy nejdřív hodně plakala, protože mi chybí rodina, chybí mi tatínek, ale… jsme tu v bezpečí.
Snažíme se naučit česky, ale není to lehké, chodili jsme na kurz pro rodiny tady od CIC, a teď se učíme s pomocí muziky, protože když posloucháte texty písniček, tak to jde tak lehce do hlavy… taky se učíme s dětmi do školy. Náš syn Daniel, kterému je 11, má navíc skvělou učitelku češtiny, se kterou jsme se spřátelili. Chodí do školy Sv. Augustina na Praze 4. Šestnáctiletá dcera Veronika studuje základní školu Jeremenkova. Oba dva v Praze změnili školu, ale teď jsou velmi spokojení, ve škole jim opravdu pomáhají a jsou na ně hodní.

Máme tu skvělé přátele, mezi Čechy i ve španělské komunitě. A hodně nám pomohli lidé z kostela, třeba na začátku nám pomohli sehnat oblečení. A také lidi ze školy – je to církevní škola, učitelé, ředitel, ale i ostatní rodiče nám tolik pomáhají, dokonce o Vánocích se stalo, že někdo zazvonil, a když jsme vyšli před dům, tak tam stála palanda pro naše děti! Potkali jsme tu mnohem víc dobrých lidí než těch zlých.
My jsme tu opravdu tak šťastní a opravdu jsme tu našli druhý domov, novou rodinu, kterou nám dala Prozřetelnost nebo Osud. Víme, že už se nevrátíme do Venezuely, nám se stýská, ale stýská se nám po zemi, která už neexistuje. I kdyby se tam politická situace změnila, trvalo by to tak dlouho… Je to tam zlé, chybí základní věci, jídlo, léky.
Můj sen je přivézt moje rodiče, moji rodinu. Protože my jsme zde velmi šťastní, ale myslíme na ty, kdo zůstali ve Venezuele. Moje maminka, tatínek, neteř, chtěla bych pro ně nějakou budoucnost.
Manžel má sen mít tady malou dílnu, místo, kde by mohl tvořit. Hrozně rád pracuje rukama, ale potřebuje vidět, že to lidi těší, ať už je to socha nebo třeba papírové figury „piňatas“, nebo třeba nějaká ovocná výzdoba – to taky dělá na různých oslavách. Peníze jsou taky důležité, ale hlavní je vidět, že mají z těch výtvorů lidé radost.

Vždycky jsem říkala, že jsem Venezuelanka, ale také Češka, po tatínkovi mám české jméno, jsem něco mezi. A v každé zemi jsou i takoví lidé, co nemají rádi cizince, a říkali mi: „Co tu děláš, ty nejsi pravá Venezuelanka.“ A manžel byl na tom stejně, protože jeho matka je původem z Číny. Možná i proto je to pro nás tady v Česku lehčí zvyknout si. Chtěli bychom se do Venezuely ještě někdy podívat, aby se tak nějak spojily ty dvě části, jedna část patří sem a druhá tam. Ale chyběli by nám naši noví přátelé, Praha, řeka, už je to taky součást nás samých.